Před časem jsem
si koupil motorku. Ona to není motorka, je to takový menší skútr 125 kubíků, se
kterým jsem zatím jezdil jen takové kratší trasy. Ještě nikdy jsem si neudělal
několikadenní výlet. Až letos. V neděli 3. července jsem se po obědě narychlo
sbalil a vyrazil jsem.
Konstrukční
rychlost mého stroje (větší než 85 km/h) mě sice dovoluje jezdit po dálnicích,
ale ona to žádná pohoda není. Jednak má člověk pocit, že překáží a také každý
předjíždějící kamion s vámi hodí, že jste rád, že se udržíte na silnici. Plán
cesty postupně vznikal v mé hlavě, protože dopředu jsem neměl nic
promyšlené. Postupně tak vznikl ojedinělý výlet po místech, kde jsem nikdy
nebyl. Přes Nymburk, Poděbrady jsem (jako za starých časů, když neexistovala
dálnice) dorazil do Hradce Králové a pokračoval po vedlejších silnicích do
Jaroměře a na vyhlášený Kuks.
|
Barokní Hospital v Kuksu jsem viděl jen z venku |
Ten mě vždycky fascinoval, ale nikdy jsem
tam nebyl. Protože bylo už po zavírací době, musel jsem si prohlídku udělat jen
z venku. Po večeři z vlastních zdrojů v bylinkové zahradě jsem přes
plot slyšel zkoušku muzikálu Drákula na nádvoří hospice. Potom mě čekal ještě
asi 30 km přejezd do Nového města nad Metují a rychlé nakouknutí do zámecké
zahrady, která zavírala už v 17:00. Cestou do předpokládaného cíle v Olešnici v
Orl. horách jsem se ještě zastavil na poutním místě Rokle se Stezkou manželů,
abych měl o čem přemýšlet. Tam jsem se poprvé začal zajímat o možnost
přenocování. V občerstvení a kiosku na náměstí, kde to opravdu žilo, mi
poradili, ať se držím party trampů, kteří jdou přechod Orlických hor. To jsem
ale jako motorizovaný nemohl. Pak mi jeden z návštěvníku kiosku domluvil
ubytování v chatě Číhalka. K mému překvapení to bylo asi 50 metrů na
samých hranicích s Polskem. Při vybalování jsem k mému překvapení zjistil,
že jsem si s sebou nevzal ručník (dost podstatné) a jeden lék na 3 dny. Za
první den jsem ujel odhadem asi 190 km a docela rád jsem se svalil do postele a
brzy usnul.
|
Pohled na Zemskou bránu na Divoké Orlici |
|
Neratovický kostel s farou |
|
Interiér zrekonstruovaného kostela je strohý, ale krásný
|
Další den jsem ujel ještě delší trasu – asi 230 km. Z
Olešnice jsem přejel Orlické hory se Zemskou bránou a hlavní zastávka byl
kostel Nanebevzetí Panny Marie v Neratově. Krásná a typická prosklená kopule
byla aktuálně zevnitř pod lešením (probíhala oprava střechy, do které zatékalo)
a tak se mi celkově v kostele moc nelíbilo. Zato obec, to byla jiná káva –
dostatek krásných parkovacích ploch, romantická fara, bistro a minipivovar U
poustevníka, pěkné penziony. Dále jsem pokračoval přes Hanušovice do Jeseníku a
do 15 km vzdálených Mikulovic. Tam jsem jako tříletý kluk v r. 1955 jel s maminkou
parním vlakem z Jeseníku za babičkou a dědečkem a je to má úplně nejstarší
vzpomínka. Na parní vlak a jak jsme otvírali okna a byli celí od sazí si dobře vzpomínám,
ale věděl jsem jen, že tam sloužil jako voják můj dědeček Josef Straka. Protože
informační centrum obce bylo zavřené, nelenil jsem za zašel jsem přes ulici rovnou
na městský úřad. Narazil jsem tam na ochotného zaměstnance, kterému jsem mohl
svůj příběh převyprávět a říci mu, že hledám „něco“ ve vazbě na dědečka, ale
nevím, co to je. On mě okamžitě pozval k počítači a v něm mi ukázal asi
5 km vzdálený bývalý muniční sklad Muna, který fungoval až do roku 2003. To
celý ten příběh krásně uzavřelo, protože moje maminka a tatínek se seznámili v Poličce,
kde právě dědeček sloužil v muniční továrně (!). Když mi pán řekl, že areál je
už volně přístupný a je v něm volně přístupný protiletecký kryt, o mém
dalším cíli bylo rozhodnuto.
|
Protiletadlový kryt v Muně nalezen! |
|
I v takto opuštěném místě najdou poutníci občerstvení |
Areál byl hodně opuštěný, ale asi po půldruhé
hodině a za pomoci dvou ochotných lidí se mi kryt podařilo najít. Poté jsem si
ještě odškrtnul návštěvu Zlatých Hor a Koutů nad Deštnou, kde je oblíbená silnice
motorkářů s úžasným povrchem k testování projíždějí zatáček.
|
Déšť - největší nepřítel motorkářů |
|
Loštická odměna - časopis a tvarůžkový tatarák |
Další moje cesta pokračovala
přes Hanušovice a Zábřeh na Moravě do mých oblíbených Loštic a muzeem a
prodejnou olomouckých tvarůžků. Cestou mě ale zdržoval častý déšť a tak jsem se
schovával pod mosty a autobusových čekárnách. V Lošticích jsem se odměnil tvarůžkovým
tatarákem s topinkami a pokračoval do hanácké metropole. Z motorky jsem
byl bohužel dost mokrý a prokřehlý, a tak prohlídka Olomouce byla jen taková
letem světem. Na nocleh jsem byl domluvený s kamarádem ze studií v Prostějově,
kam jsem musel navečer ještě přejet.
|
Jedno z nejslavnějších míst našich a evropských dějin |
|
Ospalé nedělní Olomoucké centrum |
Průběžným cílem následujícího
dne byla návštěva Mohyly míru v Slavkově u Brna a Ivančice. Památník bitvy
národů jsem dost obtížně hledal, jednak to je od Slavkova poměrně hodně daleko
(jinak řečeno, s vlastním městem to nemá nic společného), ale i značení
bylo dost sporadické. Do Ivančic mě nepřivedli nejznámější rodáci – Vladimír Menšík nebo Barbora Krejčíková,
ale nově otevřené muzeum RAF a generála Emila Bočka.
|
Úžasné museum, jako vzpomínka a poděkování našil letcům v rámci RAF |
|
Zamyšlený generál na obraze Ondřeje Soukupa |
Najít objekt bývalé textilky
Mosilana bylo také trochu obtížnější, protože je od centra města poměrně
vzdálená. Reportáž o muzeum RAF jsem viděl před týdnem v Toulavé kameře na
ČT1 a na první pohled mě připadalo hodně zajímavé. Skutečnost ale předčila moje
očekávání, je s podivem, co všechno jsou soukromí sběratelé historických
artefaktů o našich letcích v Anglii schopni obstarat a s jakým citem
se v tomto průmyslovém objektu povedlo navodit atmosféru časů našich válečných
hrdinů před 80 lety. Blíže také www.rafhouse.cz
|
Součástí muzea RAF je také pěkná a kvalitní restaurace |
Další zastávkou na cestě byla historická
Třebíč. Sem jsem jezdil jako malé dítě k babičce na prázdniny, ale aspoň
50 let jsem tam nebyl. V té době sice bazilika svatého Prokopa stála a
fungovala, ale o židovském městě se v té době nemluvilo. Jen mi maminka
říkala, že tam chodila do základní školy. Židovské památky (mimochodem velmi
dobře značené) na mě udělaly dobrý dojem a až se sem zase vrátím, určitě uvidím
další pokrok. Jak rádi říkají realitní makléři – „Tohle místo má svůj velký
potenciál“. Závěrečná návštěva baziliky, závislá na volném místě v rezervačním
systému, byl krásný architektonický a duchovní zážitek. Večer a noc jsem
strávil u maminčiny nemladší sestry (tudíž mé tety) nedaleko Okříšek, kde jsem
musel převyprávět všechny svoje zážitky z putování po dědečkových stopách
na severní Moravě.
|
Pohled na Třebíč od baziliky |
|
Na severu židovského města je rozlehlý hřbitov |
|
Staré židovské město v Třebíči má úžasný genius loci |
|
V bazilice Svatého Prokopa |
|
Skvost středověkého stavitelství v nejstarší románské části |
Pro návrat domů jsem zvolil pro
mě neznámé údolí Sázavy, s návštěvou (spíš pomalým kochacím průjezdem) Světlé,
Ledče a Zruče nad Sázavou. Pořádnou zastávku jsem si udělal až v Sedlci u
Kutné Hory. Tam jsem sice v nedávné době jezdil poměrně často, ale jak to
tak chodí, na návštěvy kulturních památek nezbýval čas. A tak jsem si prohlédl
krásnou katedrálu Nanebevzetí Panny Marie a nedalekou stále ještě
rekonstruovanou Kostnici. Přiznám se, že
ačkoliv vydržím dost, tak dobrý pocit jsem mezi těmi lebkami a kostmi neměl. Prvně
jsem se divil, že je tam zakázáno fotografoval, ale ve finále mě to vůbec nevadilo.
Byla ale možnost nahlédnout pod pokličku restaurátorům, které ještě čeká
spousta práce.
|
Sázava tiše plyne... |
|
Pohled na zámek v Ledči |
|
Katedrála Nanebevzetí Panny Marie v Sedlci |
A tak skončil můj první okružní
výlet na mé Hondě a už plánuji, kam se vydám příští jaro či léto.