úterý 17. října 2023

Výborná Šumava na kolech 🇨🇿 🚲 (srpen 2023)

Jedním z bílých míst, které vůbec neznáme, je Šumava. Sice známe okolí Lipna, ale centrální část Šumavy se nám dosud vyhýbala. Aspoň jsem si to myslel. Skutečnost ale byla trochu jiná (viz dále). 

Svoje putování po Šumavě jsme zahájili obědovou zastávkou v Přešticích, místě kde se narodil přeštický Strakáč, jediná česká odrůda prasete. 

Přeštický čuník na pivním tácku v místním pivovaře


V pivovaru U Přeška jsme si dali hezký oběd s vepřovým masem (jak jinak) a těšili se na nově opravovaný barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie. Bohužel práce nejsou ještě hotové (druhá polovina srpna 2023) a tak nás dovnitř nepustili. Zůstává tak na seznamu našich potencionálních cílů pro další léta. Ubytování jsme měli v Prášilech v domě bývalého venkovského lékaře z roku 1777. Když sem se po vesnici rozhlížel a prohlížel si směrové značky, uvědomil jsem si, že jsem tu už jednou byl, za trochu zvláštních podmínek. 


Někdy v roce 1985 (tedy ještě 4-5 let před sametovou revolucí) jsem narukoval jako záložní důstojník k tankovému útvaru do Holýšova a odjeli jsme m.j. s tanky střílet „někam“ k Železné Rudě. Důležité je to, že jsme pořádně nevěděli, kde přesně jsme (tehdy žádné telefony nebyly a tudíž ani v nich instalované mapy) a dostali jsme od svých nadřízených jediné zadání – od ostrých střeleb se držet co možná nejdál, abychom si neublížili. Proto jsme asi 3 dny nedělali nic jiného, než sbírali obrovské množství borůvek a hub, které byly všude kolem nás. Prášily byly v pohraničním pásmu a tak tam na ně nikdo chodit nemohl. Nyní jsme si mohli přečíst, že se jednalo o střelnici Slunečná na cestě do Srní a v místním infocentru jsme si mohl prohlédnou i archiv asi 40 fotografií a tři strany textu, které popisoval život v této dříve utajené vojenské lokalitě.

Cyklistika na Šumavě je pěkná výživa. Díky našim elektrokolům jsme si mohli trochu odfrknou, ale náš kamarád Honza měl bohužel jen klasické horské kolo a tak si pěkně máknul. Na rozjezd jsme si dali jezero Laka a pár zaniklých obcí v nejbližším okolí, odkud bylo převážně německé obyvatelstvo po válce vyhnáno. 

Naše vrcholové družstvo nedaleko Poledníku (1.315 m n. m.)

Druhý den jsme se vydali na Poledník. To byl taky vojenský objekt, sloužící k odposlechu našich západních sousedů. Dnes je tam expozice připomínající tuto pohnutou část naší historie. 

Expozice připomínající dobu celkem nedávnou 

Z Poledníku jsme krásným sjezdem přes rozlehlé a krásně zelené slatě dorazili do Modravy a jeho minipivovaru Lyer. 

Povinná zastávka v pivovaru Lyer na Modravě

Přestože to z Poledníku hezky ubývalo, museli jsme se pokochat okolní přírodou

Zde to opravdu žilo a je vidět, že cyklistika a rozumná konzumace lokálního piva jde krásně dohromady. Přes pramen Vltavy (trochu zklamání, protože tam nelze ani nabrat vodu) jsme dojeli do českého Aspenu - na Kvildu. Zde měli naši hostitelé dopředu vyhlédnuté místo na kávu a pověstný povidloň. 

Můj oblíbený dezert - povidloň a odpolední kávička

Přes Filipovu Huť a Antýgl jsme dorazili do Srní, kde byl podle knihy Lukáše Hejlíka (našeho neodmyslitelného průvodce) krásný bufet Okno do Šumavy. Na louce vedle hasičárny se vám majitel kiosku snaží splnit každé přání. Asi se mu to daří, protože se tam zastavují nejen cyklisté a turisté, ale i řidiči místních autobusů. Tento den jsme na kole najeli hezkých 75 km.

Druhý den ráno jsme cyklobusem z Prášil vyrazili na Filipovu Huť. Za krásných 36 Kč (já jako senior dokonce jen 18) + 20 Kč za přepravu kola nás bus převezl přes největší kopce a ušetřil nám sílu na další trasu. Hezkou Kvildou jsme jen profrčeli a zamířili na jedno z nejstudenějších míst republiky – Jezerní Slať. V krásné restauraci Pod Stadionem na Churáňově jsme si dali oběd a sjeli do Kašperských Hor.  Zde jsme opět vytáhli knihu 555 výletů s gastromapou Lukáše Hejlíka a navštívili cukrárnu a pivovar a svoji sbírku razítek v knize rozšířili o další úlovky.

Náš neodmyslitelný průvodce - kniha Lukáše Hejlíka 555 výletů s Gastromapou

Moc pěkné zastavení - Okno do Šumavy v Srní


Přes Čeňkovu Pilu jsme se zase vrátili do Srní, kde jsme se znovu zastavili v Oknu do Šumavy. Cestou do ubytování náš už zastihl déšť, ale i tak to bylo hezkých 55 kilometrů, za tři dny slušných 158 km.

Cestou domů jsme se ještě zastavili na statku Česká Lípa v Myslevicích (na doporučení knihy 555 výletů), kde jsme vyzkoušeli úžasnou kulajdu a bramborové noky s lanýži a kedlubnovým zelím. 

Statek Česká lípa nezklamal - bramborové noky s lanýži

Švihov - kulisa filmu Tři oříšky pro Popelku

Poté nás ještě čekala zastávka na vodním hradě Švihov, kde žila hlavní představitelka filmu Tři oříšky pro Popelku a hrad se stal kulisou této nejpopulárnější vánoční pohádky. 

čtvrtek 12. října 2023

Na motorce na nejsevernější bod České Republiky 🇨🇿 🛵 (19.7.2023)

V poslední době mě zaujali cestovatelské knihy Martina Úbla, ale zejména jeho projekt Stezka Českem může jít každý. Tam jsem se m.j. dozvěděl, že jsou výrazně vyznačeny nejsevernější, nejjižnější, nejvýchodnější a nejzápadnější body Česka. A protože mám nejsevernější bod jen asi 125 km od domova, rozhodl jsme se prozkoumat Šluknovský výběžek na motorce a kousek trasy si projít.

Vyrazil jsem přes Bělou pod Bezdězem a první povinnou zastávku jsem si udělal ve vyhlášené zmrzlinárně paní Ivany Jablonovské v Mimoni, kam v roce 2018 přesídlila z Hamru u Jezera. 

Jen malý úsek prodejního pultu (spíš pro ilustraci, co se dá vyrobit)


Svoji zmrzlinovou volbu si už bohužel nepamatuji...


Protože denně ve své provozovně na sídlišti nabízí asi 60 druhů zmrzlin, vždycky je těžké si vybrat. Pro ty úplně nerozhodné nabízí svoji specialitu „Nevím kterou“, ale u té mi nehrozí, že bych ji někdy ochutnal. Protože jsme přišel jako první hned po otvírací době, měl jsem dost času se navíc také očima pokochat. Jsem zvědavý, co na to řeknou milovníci zmrzliny – moji vnoučci, až si sem jednou společně zajedeme.

Cesta dál probíhala přes městečka, které sice podle názvu znám, ale nikdy jsem v nich nebyl. Cvikov, Varnsdorf, Rumburk, Šluknov, to byly moje průjezdní body a začátek pěšího putování jsem si udělal v nejsevernější obci republiky s krásným názvem Lobendava, místní část Severní. Zde jsem po zelené turistické značce došel až k hraničnímu přechodu pro pěší do Německa a po žluté pokračoval až k nejsevernějšímu bodu republiky. 

Hraniční přechod pro pěší Severní

Zde mě přivítal krásný kámen označený státním znakem a pěkné odpočinkové místo k posvačení. Bohužel nás, co jsme měli podobný nápad, bylo víc a tak místo u stolu jsem nenašel. 

Nejsevernější místo naší republiky

Dál jsem pokračovat převážně hustým lesem v blízkosti státní hranice. Potom na mě k mému překvapení vykoukla klinika Hochwald, která je na německé straně jen 50 m od státní hranice. Poté se už cesta úsekem Stezky Českem svažovala zpět k mému výchozímu bodu, kde jsem zanechal motorku.

Cestou zpět jsem se zastavil na odpolední kávu v pěkné kavárně s vlastní pražírnou v Rumburku. Největší drama mi přichystala blízká Mladá Boleslav, protože se nově pustili do rekonstrukce mostu a objížďka vedla přes místní část Sahara a Chrást, kde to moc neznám. I tak se mi tento motovýlet líbil.

neděle 14. května 2023

Na konci května si plním další dvě přání (Bečov nad Teplou a Most) 🇨🇿

 

Vydali jsme se autem s koly za druhou nejvzácnější historickou památkou Česka. Cestou do dálnici D8 jsme si první zastávku udělali nedaleko Lovosic v Českém středohoří na kopci Boreč. To je krásná souměrná homole vysoká 449 m, zapsaná na seznamu evropské soustavy chráněných území Natura 2000. 


K návštěvě tohoto místa mě inspirovaly Severočeské horolezkyně

Je to geologicky i přírodně strašně zajímavé místo. Rostou tady vzácné druhy rostlin, díky skutečnosti, že kopec je protkán soustavou chodbiček a komůrek, ze kterých v zimě vystupuje pára a teplota je tu o pár stupňů teplejší než v širokém okolí. To asi proto, aby nám příroda připomněla, že pod námi máme ještě teplé jádro naší zeměkoule. 

Už pohled z dálky sliboval hezký zážitek v Kadani

Další pěší zastávku jsme si udělali v Kadani. Až při vystoupení z auta pohled na nedaleké městské středověké hradby a městskou bránu dával tušit hezký zážitek. Město nás svojí malebností a atmosférou přímo uchvátilo. Je tu spoustu krásných renesančních domů, krásných obchůdků, příjemných kaváren a zákoutí. Perlou je uzounká Katova ulička. 

  

Odpoledne jsme se přesunuli do Bečova nad Teplou. Naposledy jsem tam byl asi před 6 lety, ještě před covidem a to bylo městečko plné života. Dnes to bylo ospalé město, kde jsme byli rádi za otevřenou vietnamskou večírku. Při zvědavém a obligátním studiu jídelních lístků jsem se nestačil divit. Jako by si provozovatelé restaurací chtěli pokles počtu turistů vykompenzovat na těch několika příchozích. 


Klid před zámeckou bránou v Bečově

Pohled na městečko z ochozu hradu


Protože jsme měli prohlídku relikviáře Sv. Maura na webu zarezervovánu už na 9:00 hod. následující den, museli jsme použít místní hotel. Samotný hradozámek Bečov je celkem běžný, ale jeho cesta z Flander do Čech, historie nálezu relikviáře pod podlahou hradu v 80. letech minulého století a následná úplná rekonstrukce je strhující příběh na více jak hodinu poutavého čtení na přiložených panelech. 

Model nálezu relikviáře pod podlahou starého hradu

Vlastní relikviář je nově uložen v trezorové místnosti bez oken s mírným osvětlením. Tam se pochopitelně fotit nedá. Každopádně je to úchvatný zážitek, který každému vřele doporučuji. 

 

Foto z doprovodného filmu o historii a rekonstrukci relikviáře

Po prohlídce relikviáře jsme se vydali na kolech do klášteru Teplá. Je to rozsáhlý komplex premonstrátů, který sloužil po válce jako vojenská posádka. Zde je vidět že rekonstrukce těchto navrácených objektů sice úspěšně probíhá, hlavní objekty jsou již hotové, ale úplná rekonstrukce církvi ještě pár desetiletí potrvá. Potěšil nás hezký obchůdek s bylinkami a výrobky chráněných dílen. Ta je spojená i s klášterní kavárnou, kde mě zaujalo zaparkované elektrokolo sympatické paní kavárnice, která za každého počasí denně dojíždí na e-kole z 23 km vzdálených Mariánských Lázní. 

 

Kostel Zvěstování Páně v klášteře Teplé


Následující den jsme si vyhradili na trochu opomíjenou botanickou zahradu, kousek od centra Bečova nad Teplou. Sbírková zahrada z roku 1918 má si 9 ha a je jedna z nejstarších v Česku. O založení se zasloužil Jan Ferdinand Kodítek za posledního majitele zdejšího panství – hraběte Jindřicha z Beaufort-Spontin a jeho ženy Marie. Jejím tatínkem byl hrabě Arnošt Emanuel Silva-Tarouca. To jméno většině lidí nic neřekne, než uvedeme, že byl zakladatel známějšího a rozsáhlejšího Průhonického parku. Po odsunu německého obyvatelstva se o zdejší zahradu nikdo nestaral, ale dnes ji provozuje a vzorně ji opečovává trochu neobvykle Český svaz ochránců přírody. Po zaplacení symbolického vstupného 90 Kč (senioři a děti jen 70) na vás čekají zajímavé sbírky venkovních květin a První česká bioferata. V ceně vstupného jsou i lodičky na velkém jezírku s ostrovem, sluneční lehátka, výukové prostory, tábor nebo kryté občerstvení s prodejem suvenýrů. 

Klid a pohoda u jezírka Bečovské botanické zahrady

Místním se spíš vyplatí zaplatit si celoroční permanentka za 600 Kč a chodit si sem podle nálady. Je to opravdový balzám na nervy v naší uspěchané době.  

Další dlouhodobé nesplněné přání bylo navštívit město Most, jeho přesunutý kostel a rekultivované bývalé lomy na hnědé uhlí. Podle mapy jsme vybrali parkování nedaleko autodromu a jezera Matylda. Na úvod jsme si dali kolečko okolo Matyldy po krásných asfaltových stezkách, kde dominovali bruslaři. Potom jsme se vydali po cyklistické stezce do města na prohlídku kostela Nanebevzetí P. Marie.

Model přesunu kostela bez věže, která byla novějšího data a tak se s ní nepočítalo

Historii přesunu je věnována největší část návštěvnického centra v podzemí kostela, včetně historického dokumentárního filmu. Tento kostel byl v roce 1975 (důležité si uvědomit, že to bylo připravováno v době, kdy tehdejší vládnoucí strana církev v oblibě určitě neměla) za 28 dní, čili 646 hodin, přesunut po 4 kolejích na vzdálenost 841,1 metrů průměrnou rychlostí 2,16 cm za minutu. Dodnes je tento přesun zapsán v Guinessově knize rekordů jako nejtěžší předmět přepravovaný po kolejích.  

Interiér kostela Nanebevzetí P. Marie v Mostě

Kostel byl vysvěcen a vrácen původnímu účelu až po revoluci v červnu 1993. Je krásně světlý a vzdušný a z architektonického hlediska zajímavý vloženými pilíři a empírovým ochozem. Je předmětem oprávněného zájmu jak turistů, tak školních skupin. Počítat je potřebné se zvýšeným ruchem.

Pohled na jezero Most a hradem Hněvín, který je dominantou města

Další překvapení nás čekalo u jezera Most. Je vidět, jak zdejší samospráva myslí na místní občany a návštěvníky této rekreační oblasti. Nejen, že sem (od města odhadem 3 - 5 km) jezdí pravidelná MHD, ale veškeré parkování soukromých aut je zdarma, stejně jako vstup do této oblasti. Je zde vybudováno několik vkusných moderních občerstvení v hezky zamaskovaných velkých přepravních kontejnerech, které se na jednu fotografii nevešly. Nejdelší okruh okolo jezera je nenáročný a poskytuje možnost řady zastavení a vede i k dalšímu zdejšímu jezeru Venuše, které je ze tří zatopených lomů v okolí Mostu nejmenší.

Takže nakonec jediné mínus tohoto výletu byla záhadná ztráta našich klíčů od nosiče kol a baterií našich elektro kol, kterou znají ti, co mě sledují na mém  FB účtu a jejich náhradu jsem řešil přes týden, protože jsem u svého prodejce nepochodil, tak jak bych u velkého prodejce čekal. Museli jsme přepravu  kol domů vyřešit trochu improvizovaným způsobem (jedno kolo uvnitř auto, druhé přidělané jen lankovým zámkem na nosiči kol na tažném zařízení). I přes tuto drobnou chmuru byl výlet s manželkou po západu a severu Čech hodně zajímavý.

sobota 31. prosince 2022

"Sliby se mají plnit aspoň o Vánocích...", aneb cesta lodí z Prahy na Slapy 🇨🇿⛴️ (červenec 2022)

Manželka si dlouho přála uskutečnit výlet parníkem z Praha na Slapy. Protože tyto výlety Paroplavba dělá jen o víkendech, pořád se to tak nějak nehodilo a stále bylo více jiných akcí, které dostávaly přednost. Až tak jednou po covidu mi oznámila, že tuto sobotu jede. A jestli chci, že mohu jet s ní. Předpověď počasí slibovala hezké počasí, a tak jsem se odhodlal jet také. 
Jedno z prvních a nejmenších zdymadel v pražských Modřanech
Stejný nápad mělo ale více lidí a tak se historický kolesový parník Vltava z roku 1940 (mimochodem i kulturní památka ČR) od rána rychle zaplňoval. Náš průvodce plavbou, který po celou cestu komentoval všechny zajímavosti okolí i související záležitosti, tvrdil, že si za celou dobu spolupráce se společností nepamatuje takovou hojnou účast. Cestující byli rozděleni na dvě skupiny – ty co měli zaplacenou „plnou penzi“ a po celou plavbu nevycházeli na palubu, protože jim neustále něco nosili a nás normální cestující, co jsme se spíše kochali a užívali si vzácného letního sluníčka. Také my jsme měli možnost si nápoje a jídlo podle jídelního lístku objednat. Co nás hodně překvapilo, to byly opravdu příznivé ceny, jak za jídla, tak nápoje, které si Paroplavba účtuje. 
Klaustrofobie uvnitř zdymadla se nenosí (Vrané) 

Blíží se zdymadlo ve Štěchovicích

Parník Vltava pluje čtyři hodiny tam po trase Modřany, Zbraslav, Vrané, Davle, Štěchovice do Třebenice pod Slapskou přehradou. Na místě má dvouhodinovou přestávku, ale bohužel je to v dost nešťastném a opuštěném místě, kde není celkem nic vidět. Jinak cesta je to zajímavá, hlavně když k tomu dostanete zasvěcený výklad.

Zdymadlo ve Štěchovicích
Nejzajímavější mi připadal soutok Vltavy a Sázavy u Davle. Obě řeky se tam na 78,3 km spojují a jejich vody se mísí. Vltava je většinou krásně průzračná, Sázava přitékající zprava má naopak jílem zakalenou vodu. Okolí řeky je plné míst, které jsou spojené s začátky trampingu u nás, např. vyhlášená osada Ztracenka. Vidět tato místa od vody je zajímavý zážitek. Každé projetí zdymadla je také krásný zážitek. Přitékající voda zvedá loď uvnitř kamenného koryta o několik desítek metrů. Navíc na horním toku se musí demontovat kabina našeho parníku, abychom projeli pod mosty. Také kormidelník se musí hodně sehnout, aby se pod most naše loď vešla. 

I kormidelník se musel pod mostem sehnout.
Na konečné vystupujeme a jdeme do kopce asi jeden kilometr do obce Třebenice. Tam ale otevřeno nic není. Prohlížíme si hráz Slapské přehrady a míříme na „horní“ přístaviště, kde funguje malá hospůdka s předzahrádkou. Odměňujeme se nanukem a kávou a po chvilce míříme zpět k naší lodi. 
Po 4 hodinách plavby v cíli pod  hrází Slapské přehrady
Cestou zpět je už není catering tak náročný, množství nabízeného jídla se snížilo na rozumnou úroveň, o to více dochází na sekty a tichá vína. V poklidu se pohodovou plavbou za 3,5 hodiny vracíme do podvečerní Prahy. Díky za super výlet.

Východní Čechy a Morava na nové motorce 🇨🇿 🛵 červenec 2022

Před časem jsem si koupil motorku. Ona to není motorka, je to takový menší skútr 125 kubíků, se kterým jsem zatím jezdil jen takové kratší trasy. Ještě nikdy jsem si neudělal několikadenní výlet. Až letos. V neděli 3. července jsem se po obědě narychlo sbalil a vyrazil jsem.

Konstrukční rychlost mého stroje (větší než 85 km/h) mě sice dovoluje jezdit po dálnicích, ale ona to žádná pohoda není. Jednak má člověk pocit, že překáží a také každý předjíždějící kamion s vámi hodí, že jste rád, že se udržíte na silnici. Plán cesty postupně vznikal v mé hlavě, protože dopředu jsem neměl nic promyšlené. Postupně tak vznikl ojedinělý výlet po místech, kde jsem nikdy nebyl. Přes Nymburk, Poděbrady jsem (jako za starých časů, když neexistovala dálnice) dorazil do Hradce Králové a pokračoval po vedlejších silnicích do Jaroměře a na vyhlášený Kuks. 

Barokní Hospital v Kuksu jsem viděl jen z venku


Ten mě vždycky fascinoval, ale nikdy jsem tam nebyl. Protože bylo už po zavírací době, musel jsem si prohlídku udělat jen z venku. Po večeři z vlastních zdrojů v bylinkové zahradě jsem přes plot slyšel zkoušku muzikálu Drákula na nádvoří hospice. Potom mě čekal ještě asi 30 km přejezd do Nového města nad Metují a rychlé nakouknutí do zámecké zahrady, která zavírala už v 17:00. Cestou do předpokládaného cíle v Olešnici v Orl. horách jsem se ještě zastavil na poutním místě Rokle se Stezkou manželů, abych měl o čem přemýšlet. Tam jsem se poprvé začal zajímat o možnost přenocování. V občerstvení a kiosku na náměstí, kde to opravdu žilo, mi poradili, ať se držím party trampů, kteří jdou přechod Orlických hor. To jsem ale jako motorizovaný nemohl. Pak mi jeden z návštěvníku kiosku domluvil ubytování v chatě Číhalka. K mému překvapení to bylo asi 50 metrů na samých hranicích s Polskem. Při vybalování jsem k mému překvapení zjistil, že jsem si s sebou nevzal ručník (dost podstatné) a jeden lék na 3 dny. Za první den jsem ujel odhadem asi 190 km a docela rád jsem se svalil do postele a brzy usnul.


Pohled na Zemskou bránu na Divoké Orlici

Neratovický kostel s farou


Interiér zrekonstruovaného kostela je strohý, ale krásný

Další den jsem ujel ještě delší trasu – asi 230 km. Z Olešnice jsem přejel Orlické hory se Zemskou bránou a hlavní zastávka byl kostel Nanebevzetí Panny Marie v Neratově. Krásná a typická prosklená kopule byla aktuálně zevnitř pod lešením (probíhala oprava střechy, do které zatékalo) a tak se mi celkově v kostele moc nelíbilo. Zato obec, to byla jiná káva – dostatek krásných parkovacích ploch, romantická fara, bistro a minipivovar U poustevníka, pěkné penziony. Dále jsem pokračoval přes Hanušovice do Jeseníku a do 15 km vzdálených Mikulovic. Tam jsem jako tříletý kluk v r. 1955 jel s maminkou parním vlakem z Jeseníku za babičkou a dědečkem a je to má úplně nejstarší vzpomínka. Na parní vlak a jak jsme otvírali okna a byli celí od sazí si dobře vzpomínám, ale věděl jsem jen, že tam sloužil jako voják můj dědeček Josef Straka. Protože informační centrum obce bylo zavřené, nelenil jsem za zašel jsem přes ulici rovnou na městský úřad. Narazil jsem tam na ochotného zaměstnance, kterému jsem mohl svůj příběh převyprávět a říci mu, že hledám „něco“ ve vazbě na dědečka, ale nevím, co to je. On mě okamžitě pozval k počítači a v něm mi ukázal asi 5 km vzdálený bývalý muniční sklad Muna, který fungoval až do roku 2003. To celý ten příběh krásně uzavřelo, protože moje maminka a tatínek se seznámili v Poličce, kde právě dědeček sloužil v muniční továrně (!). Když mi pán řekl, že areál je už volně přístupný a je v něm volně přístupný protiletecký kryt, o mém dalším cíli bylo rozhodnuto. 

Protiletadlový kryt v Muně nalezen!


I v takto opuštěném místě najdou poutníci občerstvení

Areál byl hodně opuštěný, ale asi po půldruhé hodině a za pomoci dvou ochotných lidí se mi kryt podařilo najít. Poté jsem si ještě odškrtnul návštěvu Zlatých Hor a Koutů nad Deštnou, kde je oblíbená silnice motorkářů s úžasným povrchem k testování projíždějí zatáček. 

Déšť - největší nepřítel motorkářů
Loštická odměna - časopis a tvarůžkový tatarák

 

Další moje cesta pokračovala přes Hanušovice a Zábřeh na Moravě do mých oblíbených Loštic a muzeem a prodejnou olomouckých tvarůžků. Cestou mě ale zdržoval častý déšť a tak jsem se schovával pod mosty a autobusových čekárnách. V Lošticích jsem se odměnil tvarůžkovým tatarákem s topinkami a pokračoval do hanácké metropole. Z motorky jsem byl bohužel dost mokrý a prokřehlý, a tak prohlídka Olomouce byla jen taková letem světem. Na nocleh jsem byl domluvený s kamarádem ze studií v Prostějově, kam jsem musel navečer ještě přejet.

 

Jedno z nejslavnějších míst našich a evropských dějin

Ospalé nedělní Olomoucké centrum 

Průběžným cílem následujícího dne byla návštěva Mohyly míru v Slavkově u Brna a Ivančice. Památník bitvy národů jsem dost obtížně hledal, jednak to je od Slavkova poměrně hodně daleko (jinak řečeno, s vlastním městem to nemá nic společného), ale i značení bylo dost sporadické. Do Ivančic mě nepřivedli nejznámější rodáci – Vladimír Menšík nebo Barbora Krejčíková, ale nově otevřené muzeum RAF a generála Emila Bočka.

Úžasné museum, jako vzpomínka a poděkování našil letcům v rámci RAF



Zamyšlený generál na obraze Ondřeje Soukupa

Najít objekt bývalé textilky Mosilana bylo také trochu obtížnější, protože je od centra města poměrně vzdálená. Reportáž o muzeum RAF jsem viděl před týdnem v Toulavé kameře na ČT1 a na první pohled mě připadalo hodně zajímavé. Skutečnost ale předčila moje očekávání, je s podivem, co všechno jsou soukromí sběratelé historických artefaktů o našich letcích v Anglii schopni obstarat a s jakým citem se v tomto průmyslovém objektu povedlo navodit atmosféru časů našich válečných hrdinů před 80 lety. Blíže také www.rafhouse.cz


Součástí muzea RAF je také pěkná a kvalitní restaurace
 

Další zastávkou na cestě byla historická Třebíč. Sem jsem jezdil jako malé dítě k babičce na prázdniny, ale aspoň 50 let jsem tam nebyl. V té době sice bazilika svatého Prokopa stála a fungovala, ale o židovském městě se v té době nemluvilo. Jen mi maminka říkala, že tam chodila do základní školy. Židovské památky (mimochodem velmi dobře značené) na mě udělaly dobrý dojem a až se sem zase vrátím, určitě uvidím další pokrok. Jak rádi říkají realitní makléři – „Tohle místo má svůj velký potenciál“. Závěrečná návštěva baziliky, závislá na volném místě v rezervačním systému, byl krásný architektonický a duchovní zážitek. Večer a noc jsem strávil u maminčiny nemladší sestry (tudíž mé tety) nedaleko Okříšek, kde jsem musel převyprávět všechny svoje zážitky z putování po dědečkových stopách na severní Moravě.


Pohled na Třebíč od baziliky

Na severu židovského města je rozlehlý hřbitov

Staré židovské město v Třebíči má úžasný genius loci


V bazilice Svatého Prokopa

Skvost středověkého stavitelství v nejstarší románské části
 

Pro návrat domů jsem zvolil pro mě neznámé údolí Sázavy, s návštěvou (spíš pomalým kochacím průjezdem) Světlé, Ledče a Zruče nad Sázavou. Pořádnou zastávku jsem si udělal až v Sedlci u Kutné Hory. Tam jsem sice v nedávné době jezdil poměrně často, ale jak to tak chodí, na návštěvy kulturních památek nezbýval čas. A tak jsem si prohlédl krásnou katedrálu Nanebevzetí Panny Marie a nedalekou stále ještě rekonstruovanou Kostnici. Přiznám se, že ačkoliv vydržím dost, tak dobrý pocit jsem mezi těmi lebkami a kostmi neměl. Prvně jsem se divil, že je tam zakázáno fotografoval, ale ve finále mě to vůbec nevadilo. Byla ale možnost nahlédnout pod pokličku restaurátorům, které ještě čeká spousta práce.

Sázava tiše plyne...


Pohled na zámek v Ledči 


Katedrála Nanebevzetí Panny Marie v Sedlci

A tak skončil můj první okružní výlet na mé Hondě a už plánuji, kam se vydám příští jaro či léto.